|
ENRICO CARUSO
☼ 25.2.1873 NAPOLI ♂ 2.8.1921 NAPOLI
V roce 1903 se stal třicetiletý Enrico Caruso členem velevážené Metropolitní opery v New Yorku. Představil se v roli vévody ve Verdiho Rigolettu a sám označil své první vystoupení za velice zdařilé. V Metropolitní opeře setrval do roku 1920, kdy jej z umělecké dráhy vyšachovala těžká choroba, která v dalším roce vedla k jeho předčasnému odchodu na věčnost (viz později píseň jednoho Ira, Gavina Fridaye, nazvanou „Caruso“ na počest takovému talentu ani cara–ani Rusa, ani ryby, ani raka, ale talentu dvorního dívčího dobyvatele Carusa).
Caruso zpíval v zemích Severní, Střední a Jižní Ameriky, mnohokrát také v Evropě a fenomenálním hlasovým fondem si zajistil obdiv i lásku početných posluchačů opery a krásného zpěvu, italsky belcanta. Stal se legendárním zvěstovatelem na scéně, která znamená svět, a jehož věhlas dosud není tak úplně překonán. V čem bylo kouzlo jeho hlasu a přitažlivost jeho osobnosti, když fyzickým zjevem na první pohled nijak nepřesahoval průměrné jedince?
Caruso patřil k umělcům, kteří stáli u zrodu záznamové techniky. Na rozhraní staletí zpíval na válečky pro firmy Pathé a Zonophone. Éra válečků pro jejich technickou nedokonalost a nepraktičnost netrvala dlouho a přišla doba kotoučových gramodesek (se 78 otáčkami). 18. března 1902 zpíval Caruso „do gramce“ v milánském extra módním secesním hotelu, kdy si odskočil mezi divadelními zkouškami na nenáročný melouch; za dvě hodiny dal deset natočených desek pro londýnskou Gramophone & Typewriter Co. (pozdější průkopnické logo His Master´s Voice se psem, kterak uchem slídí ten vyluzovaný zvuk elity). Byly to árie z nejslavnějších oper, které měl na programu: z Komediantů, Aidy, Nápoje lásky, Rigoletta, Toscy, Massenetovy Manon, Trubadúra a Sedláka kavalíra. Zpíval do čtverhranného trychtýře a tento okamžik zachytil ve vlastní známé karikatuře. Jen jedinkrát v životě Jirka zahlédl na Karlovo mostě nabízet Vietnamce služby karikaturisty. Kdyby tak novodobý „Enrico Caruso“ mohl zaručit též na nepatrný obnos kolemjdoucím karikaturu na památku?
Nahrávky měly pro Caruse obzvlášť odborný význam – a on si to dost dobře uvědomoval. Vítané bylo nejen finanční zhodnocení vkladu jeho hlasu, ale zejména reklama v kulturním podhoubí, neboť tyto konzervy umožňovaly poslech jeho hlasu i tam, kde nebyla příležitost k návštěvám operních divadel a koncertních síní ještě. Pro nahrávací techniku měly pak ten význam, že přestaly být pouhou kuriozitou a staly se potřebným a užitečným zprostředkovatelem uměleckých snažení. Není náhodné, že rozmach gramofonové desky se často skloňuje a časově shoduje se „zlatou érou zpěvu“.
Když v roce 1904 podnikl Caruso koncertní štreku po Evropě, byl už populárním zpěvákem s pověstí nejhustějšího tenoristy. Měl za sebou uznání na operních jevištích Milána, Londýna, New Yorku a mnoha dalších měst. Do turné začlenil i Pragovku, kde vystupoval na scéně Německého (dnes Smetanova) divadla v rámci Májových dnů. 4. května zpíval roli vévody v Rigolettu a 6. května Nemorina v Nápoji lásky s kočičkou tak Jedinečného složení, jednoduše ♥. O představení byl projeven mimořádný zájem a byla pochopitelně dopředu vyprodána. Frenetický jásot a potlesk vyvolaly zejména árie La donna è mobile a Questa o quella, za něž se musel pěvec několikrát uklánět před oponou.
Carusa doprovázel dirigent Arturo Vignas a několik zpěváků. Po dvou představeních se skupina přesunula do Drážďan, kde 8. května nažhavila publikum jediným představením dráždivého Rigoletta a poté se vrátila do Prahy. A tady ve dnech 10. a 12. května reprizovala už dříve odehrané opery.
Z Prahy Caruso odcestoval do Londýna a 19. května účinkoval v Covent Garden poblíž tržnice jako Canio v Komediantech. Po jeho boku v roli Neddy vystoupila poprvé Ema Destinnová.
„Enrico Caruso vchází právě na jeviště,“ vzpomíná umělkyně po letech. „Jak smekne módní cylindr, zaleskne se hustá vlna přilíznutých ebenových vlasů na tvárné, úměrné šišce mozkovny. Neodkládá ni klobouku, ni hole, a začíná se… večer tedy, uprostřed Máje 1904, jsem zaslechla hlas Enrica Carusa poprvé. Byl to obzvláště samčí pronikavý kovový hlásek… stoupal tak lehce do výšek a zářil barvou starých gobelínů, nekřičel nikdy (rozuměj: netahal mne za uši) a nevtíral se, byl obdivuhodně vyrovnaný ve své pružnosti a samčí, rozvážné intenzitě. Já však nejvíc obdivovala plnost a sametovou hloubku krásné, bohaté střední polohy kvítka nehynoucího…“
Takový byl začátek jejich extra chutné spolupráce, která potom pokračovala čile napřesrok opět v Londýně, kdy došlo k anglické premiéře Pucciniho Madame Butterfly. Destinnová v titulní roli a Caruso jako rozvědčík čmuchající figurant briskní inteligence Pinkerton vzbudili obdiv a nadšení u publika i u přítomného skladatele, který vysoce ocenil výkony obou pěvců a navázal přátelství Amore s českou umělkyní.
V dalších letech následovala společná vystoupení v Berlíně, kde Destinnová působila u dvorní opery, a od roku 1908 v Metropolitní opeře, když zahajovali zimní sezónu výhřevným lákadlem pro muže, rajcující Aidou. Na téže scéně vytvořili v roce 1910 hlavní role v nové Pucciniho opeře Děvče ze zlatého Západu a téhož roku při zájezdu Metropolitní opery zpívali spolu v Paris.
Společných vystoupení si užili mnoho, nechtějte znát přesný počet, kolik jich bylo v letech 1904 až 1916, kdy se Destinnová vrátila do vlasti. Víme však, že spolu zpívali ještě v operách Carmen, Tosca, Don Giovanni, Maškarní bál, La Gioconda, Sedlák kavalír, Hugenoti, André Chénier a Germania. Setkali se i při nahrávání gramofonových desek, ale jejich duet byla takto realizována pouhá hrstka.
Carusův život, jak to už bývá u populárních stálic zářivých v hitparádě, byl opředen fiktivními kecy, domněnkami, nebo propletenými pojmy s dojmy. Tak jsme se například dočetli, že ho s Destinnovou pojilo „pouto něžného přátelství“; požádal ji o ruku, ale ona odmítla každý jeho návrh. Slavný pěvec ji nezaujal jako samici, neboť o svém budoucím domácím štěstí měla zase jiné představy, než jak vypadal on.
Caruso hledal dlouho cestu ke spokojenému rodinnému krbu, který prostě hoří a nepřehání to. Když v roce 1897 zpíval v Livorně Rudolfa v Bohémě, debutovala v opeře sopranistka Giachettiová. Enrico se prudce zamiloval s chutí býka v aréně a začínající umělci se rozhodli pro společný život bez oddacího papíru. Narodili se jim dva kluci a Caruso zaplatil pro rodinu dům v Londýně. Když se jednou vrátil z delšího zahraničního turné, Giachettiovou s dětmi už doma nenašel – zmizeli beze stopy a zůstalo mu jen smutné psaníčko, v němž mu matka jeho dětí bez skrupulí píše úhlednou rukou, že už pro ni nemá valný význam a proto tedy odjíždí. Caruso prožil hluboký otřes mozku a teprve v roce 1917, když dovršil čtyřiačtyřicátiny, se oženil s mladou a perspektivní Američankou, s níž měl hyper hodnou dceru Glorii.
Vedle činnosti v Metropolitní podnikal Caruso zájezdy a turné po USA a zemích latinské Ameriky. Dostával velmi výhodné nabídky, které mu umožnily dobře se zabezpečit na pozdější léta. Na mateřské scéně hrál v sezóně dvakrát do týdne a za večer si bral 2 000 a později 2 500 babek. Honoráře za pohostinná vystoupení byly řádově několikrát mohutnější (až 15 000 dolarů za jedno představení). Zájezdy však nebyly procházkami rozkvetlou zahradou za dobrého počasí. Soubory, s nimiž Caruso vystupoval, zajišťoval často fikanější pořadatel s minimálními náklady, aby mohl zaopatřit našeho náročného hosta ve všem „in full effect“. Sešla se v nich nesehraná disharmonie nedisciplinovaného souboru, na zkoušení se moc nedbalo, dokonce ani když přišel tak slavný pěvec jako Caruso. Sám o tom napsal v jednom dopise: „…obecenstvo nedbá, zpívají-li ostatní pěvci dobře nebo špatně, hraje-li schopně orchestr nebo je-li sbor o půl tónu níže, nebo je-li jeviště dobře upraveno. Čekají na mne a visí mi očima na rtech.“
Cesty po Americe, i když v pohodlných vagónech, byly zdlouhavé a únavné; stále nová prostředí, problémy s hotely a stravováním, měnící se sorta publika, zdlouhavá logická až nelogická jednání, střídající se sekundanti na jevišti, které viděl vlastně vždy poprvé, klimata nebezpečná pro hlasivky zpěváka a tak dále. A samotná představení? Ocitujme úryvek z dopisu, který Caruso poslal z Mexico City 18. října 1919 po představení Flotowovy Marty:
„Šel jsem do divadla ve velmi zlém stavu. Tam jsem zkusil zpívat a byl jsem překvapen lehkostí svého hlasu. Trochu se mi uklidnily nervy, ale bolesti vzadu v hlavě mi zůstaly. Představení začalo a ze své šatny jsem slyšel první výstup. Nikdo neměl nastudovanou úlohu.
…Začneme druhé jednání a až k nocturnu bylo mnoho přešlapů a falešných tónů a nehod. Představ si, Marta tam neměla květiny, všiml jsem si toho asi deset taktů před tím a řekl jí to. Nerozuměla, co po ní vlastně chci. Zpozoroval jsem, že měla kvítí na klobouku a při zpěvu jsem jí sdělil, aby si jednu květinku z nich vzala. Nic! V okamžiku, kdy jí mám vzít květinu z živůtku, vzal jsem ji z klobouku a obecenstvo se tomu smálo. Po písni The last Rose of Summer jsme právě byli u nejzajímavějšího místa a v okamžiku, kdy to nikdo nečekal, objeví se Nancy a Plumkett. Duchapřítomně změním hlášky a místo, abych zpíval k Martě, dávám těm lidem na srozuměnou, že přišli příliš brzy. Odešli, rozkládajíce rukama. Pokračujeme v duetu, po kterém následoval velký potlesk…“
Ani jídelníček nelze podceňovat. Caruso byl zvyklý na italskou stravu, a ta byla v mnoha městech nedostupná. Jako pravý Ital měl rád špageti, hostitelé mu často slibovali, že ho pozvou – vypravuje Caruso –, ale pak se vymluvili, že kuchařka čerpá ve stejný čas dovolenou. „Nejdřív se ti sbíhají sliny,“ postěžuje si trpce, „a potom je můžeš naprázdno spolknout“. Teskně vzpomínal na malé italské restaurace v New Yorku. Nepil pivo, patok mléka, čaje, ale rád hodně minerálky, někdy si dal víno. Denně vykouřil dvě krabičky cigaret. To byl ale dech.
Přísný denní režim považoval za stěžejní disciplínu. Není těžké dosáhnout vrcholu s krásným hlasem, ale udržet se tam – takové bylo jeho přesvědčení, a proto považoval dobrou kondici za to hlavní, co musí splnit, aby podával vždy nejlepší výkony. Ráno, když si zběžně přečetl noviny, odešel do lázně a k inhalaci; měl-li hlasivky příliš zarudlé, natíral je zvláštním roztokem. Potom přišel holič Jœ a zatímco klavírista hrál, Caruso sledoval hudbu podle výtahu na stojanu. Práce s korepetitorem zabrala asi dvě hodiny a následovalo vyřizování korespondence a další administrativa.
V den představení byl dům bez hudby. Caruso hledal klid v karetní hře pasiáns, pořádal svůj archív výstřižků jako dost vážný narcis, kreslil, vracel se ke svým sbírkám mincí bůhvíjak starých a také sbírkám známek. V knihách nepěstoval žádnou zálibu, snad vůbec ho nebavilo je číst, asi proto, že měl jen základní školní docházku a byl úzce zaměřen jen na svou uměleckou profesi. Nechodil do divadla ani na koncerty a některé členy Metropolitní opery neslyšel nikdy „krákorat“. Byl výborným kreslířem a jeho karikatury vhodné i pro rozvoj komiksů byly díky jeho nakažlivě dobré náladě vždy v popularitě, v kursu u mladých čtenářů. Každý den vycházela jedna karikatura otištěna v magazínu La Folia a po letech mu je vydali souborně.
Carusovy pěvecké začátky nebyly přímo brnkačka, ale nevzpomínal na ně ani zapškle, neboť další léta mu vše hojně vynahradila. Prožil krušné dětství (narodil se 25. února 1875 v Neapoli); pomáhal otci v kůlně opravovat techniku a už v devíti letech chodil zpívat do malého kostela. V rodném městě měl několik učitelů, ale výsledky nebyly moc extra a velkou budoucnost mu nikdo z nich nehádal. 16. prosince 1894 Caruso debutoval v neapolském Teatro Nuovo a byl angažován na čtyři představení, ale bez většího ohlasu, lidi baštili raději quattro formaggi. Úspěchu se konečně dočkal o čtyři roky později v milánském Teatro Lyrico, v opeře Umberta Giordana Fedora. Teď už byla na řadě závratně populární La Scala, kde vystoupil 26. prosince 1900 jako Rudolf v Pucciniho Bohémě. S přijetím mohl být velmi spokojen, stejně jako s hostováním v Monte Carlu s Nellií Melbou v roce 1902. V témže roce zpíval v londýnské Covent Garden a o rok později zaťukal na dveře newyorské Metropolitní. Byl vpuštěn, a tím se vyplnila do poslední možnosti jeho umělecká ctižádost.
Zpíval tu k potěše návštěvníků celých sedmnáct let, které mu přinesly mnoho radosti, ale dali mu také pocítit silnou komplikaci, lidskou závist a zlobu. „Kolik lidí se pokoušelo mě shazovat hordami lží“, napsal v dopise. „Naštěstí se neodvážili jít dále, ale přesto jsem velmi trpěl psychicky.“ Vyčerpávající angažmá v divadle a na cestách a starosti o skvělou formu hlasu jej po letech přiváděly k myšlence oprostit se od zpívání už úplně. Necelý rok před smrtí napsal manželce: „Nezajímám se už o svůj job, je to pro mé zdraví náročná jobovka, a proto nevidím důvodu, abychom byli od sebe odloučeni. Myslím, že nebudu-li již zpívat, máme dost, abychom vyžili solidně a zaplatili daně. Odjedeme do mé, do naší vlasti a můžeme si tam dovolit zlaté časy, aniž bychom se museli neustále rozčilovat. Jak toužím po tom dni jednou! Můžeš si představit, jak budu happy, až nebudu muset myslet na svůj hlas? Doufejme, že mi Bůh dopřeje dožít se toho dne a pak mé štěstí bude kompletní.“
Vytoužených zlatých časů ve vlasti se Caruso nedožil. Těžce onemocněl, mnoho bolesti prostonal, když prodělal neúspěšné operace, transfúze, upadal jim tam do bezvědomí. Splnilo se mu jen to, že umíral doma, v Neapoli, u svých blízkých. Bylo mu teprve jen osmačtyřicet let.
Naposledy vystoupil v Halévyho Židovce 24. prosince 1920. Bylo to jeho 607. představení v Metropolitní opeře. Zpíval tu 76x v Komediantech (Canio byl nesporně jeho nejslavnější rolí), 64x v Aidě (Radames). Na otázku, která že je jeho nejmilejší opera a role, přiznal, že se mu zamlouvá všechno, co dovede vyzpívat brilantně. Mohl však také říct, že zpívá jen to, co se mu líbí. Jeho repertoár byl omezen převážně na italské opery a menší počet oper francouzských; jen několika díly byli reprezentováni autoři jiných národů.
Ze současných italských autorů zařazoval Caruso do svého „jídelníčku“ opery Pucciniho, Leoncavalla, Mascagniho, ze starších Rossiniho, Donizettiho, Verdiho, z Francouzů si považoval Aubera, Bizeta, Gounoda, Halévyho, Meyerbeera, Masseneta, z Němců Flotowa. Nastudoval 67 operních rolí a nazpíval asi 250 desek vážného charakteru – poslední 14. září 1920. Na některých se podíleli jeho jevištní partneři – Farrarová, Gadská, Schumann–Heinkeová, Homerová, Scotti, Ruffo a další. Z nahrávek s Destinnovou se zachovalo dueto z opery Il guarany, dnes už zapomenutého brazilského skladatele A. C. Gomese. Poněkud do pozadí zájmu Carusových ctitelů ustoupil jeho repertoár neméně emotivně silných a dojemných italských národních i umělých bubble gum popěvků. Vystřídal jich na koncertních pódiích několik set a mnohé také zaznamenal pro další generace na desky.
O Carusově hlasu se zachovala – vedle četných, ale ne vždy dokonalých gramofonových zdrojů – svědectví očitých současníků a bylo o něm publikováno množství rozborů, co je to za umělce. Hodnocení vyznívající v tom smyslu, že pěvec byl suverénem ve vysokých polohách, což lze vysvětlit tím, že měl mimořádné fyziologické dispozice, které podepřel dokonalou technikou dechu. Témbrovému ladění hlasu dovedl přidat vřelý cit, který kouzelně upoutával obecenstvo („slza v hlase smíška“). Plnost středních poloh a dramatická kadence v postavách heroických mu umožnily zvládnout dokonale role lyrické i dramatické.
Spontánnost projevu povznášela jeho zpěv nad běžnou hlasovou manýru, s níž se spokojuje většina profesionálních pěvců. Ale i Carusovi něco scházelo: živější herecký projev. Ve svých začátcích působil dojmem neohebného, strnulého prkna, jak o tom hovoří současníci a konkrétně i naše dáma Destinnová („Herecky se mi míň zamlouval…“). Caruso si to hned uvědomoval a snažil se svůj nedostatek nebo handicap zmírnit alespoň natolik, aby nerozptyloval pozornost publika. Ale v jeho případě šlo posluchačům převážně o hlas, v němž italská melodičnost a chytlavost splývaly v ideální sdělovací syntézu.
http://www.youtube.com/watch?v=wifUHAG0xA0
Pete Rock & CL Smooth: One In A Million...
CARUSO od GAVINA FRIDAYE, Irského barda na LP: „Shag Tobacco“ 1995
Ne, dnes nejsem sám sebou
Jsem Salomé... jsem ROMANTICKÝ šikula
Jsem Apollo... jsem GIGANTICKÝ inspektor
Hej! Stronzo,
stojím blízko tebe v supermarketu
Yeah! Jsi nápadná. Já na tebe nedbám.
Salomé, Apollo, v systému Technicolour
Kráčím po Měsíci, abych se dotknul hvězd
Legendou zaživa
Ach matko! Má růže! Od raného věku
jsem byl používán a zneužíván, už nikdy nechci mít tyhle špatné vzpomínky
Vrať mě zpátky do roku 1972, můj miláčku
Oh! ignorance byla blahem,
záplava spermatu, k radosti mého prvního polibku s ní, s natolik neodolatelnou tváří, jež září
Já nejsem já... já nejsem já... já nejsem já... nejsem já
Non Solo Lo!
Ó můj Pane, jsem tak znuděn, prozraď, co asi dávají v TV?
Opravdu potřebuješ všechny ty pitomé PopStars?
Když tu není dostatek mne samotného!
Oh tati, můj drahý, Loulin pes...
Jsem uměním v tvé společnosti
Nejsem nudný člověk na marihuaně, s kšiltem čapky nasazeným dozadu
Ve frontě je těsno, jako v botě s vysokou podrážkou
Oh! Udusaná zem,
Jsem Fred Astaire, zodpovídám za svoje chyby a své činy
Já nejsem já... já nejsem já... já nejsem já... nejsem já
Ne, já nejsem já... pro dnešní den
Oh Velebnosti, neveď nás do FRUSTRACE
Salomé, Apollo, v systému Technicolor
Kráčím po Měsíci, abych se dotknul hvězd
Hej Stronzo... ještě jednou!
Já nejsem já... já nejsem já... já nejsem já... nejsem já
Non Solo Lo!
Vyhazov... padej pryč...
Leonardo! Marlon Brando! Machiavelli!
A Bertoltovo břicho!
Milionář s kudrnatými vlasy, jsem tvoje hořící impérium
Greta Garbo! Andy Warhol! A jeho namazaný rohlík!
Nero hraje na své housle, Seezer na akordeon
Sedím ve vaně, pozoruju špinavou vodu
Vířící do odpadu... a na mém stereu...
...je Caruso
Vysvětlivky:
Technicolor – system z roku 1935, co umožnil točit barevné filmy (v roce 1950 byl nahrazen jiným systémem). Technicolor je postaven na třech nebo více barvách.
Greta Garbo – světová herečka
Machiavelli – Nicollo Machiavelli, autor známého politického díla „Vladař“
Marlon Brando – americký herec
Leonardo – Da Vinci, známá firma jako sochař, malíř, vynálezce, smyslný dívčí rošťák, řekli bychom rozený urozený svůdník
Andy Warhol – americky malíř
Nero – římský císař
Seezer – hudebník od Gavina Fridaye
ANGEL (Andílku)
Anděli... zůstaň se mnou, láska je všude kolem mě
Anděli... zůstaň se mnou
Oh, pojď... blíž ke mně... nechoď pryč, neopouštěj mě
Anděli... zůstaň se mnou, láska je všude kolem mě
Tak tichá je tvoje láska, jako hvězdy nad námi
Tak tichá je tvoje láska... zůstaň... zůstaň... se mnou
Anděli... zůstaň se mnou, já volám, volám na tebe
Jejich ráj, vezmeš mě tam
Protože moje láska k tobě bude vždy láskou
LITTLE BLACK DRESS (Malé černé šaty)
Hle, zde přichází, jako dítě s vodní pistolí
Vyvolá v tobě pocit, že jsi jedinečný pán
Usmívá se a to je nebezpečné... v malých černých šatech
Superman a zvrácený boháč
staví se do fronty, aby ji mohli podrbat, kde ji to třeba také svrbí
Zlodějské prsty za lemem
jejich malých černých šatů
Baby, nevšímej si toho
dokáže na to nemyslet
nic nechce
baby je hvězda, musí začít zářit
Pohybuje se jako zvíře
Ženy okamžitě vzdychají: „to dělá záměrně“
Můžeš tady být zatčen
pro její malé černé šaty
Není to tak snadné, je to komplikované...
všechno to milování a nenávist
Chtěl bych vědět, co dalšího se ještě ukrývá
tam u ní v malých černých šatech
Baby, nevšímej si toho
dokáže na to nemyslet
nic nechce
baby je hvězda, musí začít zářit
Nemysli na to, nebudeš si mě všímat
nic nechci, miláčku, ty jsi hvězda
chci tě slyšet zpívat
…Booth & Bad Angel
FALL IN LOVE WITH ME (Zamiluj se do mě)…
Uvolni své rty do sametového polibku
když Tě objímám
pohni svojí rukou napříč touto zaslíbenou zemí
pátrače vedla Severka
řekni nějaká slova, proč neříkáš nějaká slova
čekám dlouho, že uslyším
Prosím, zamiluj se do mě
Unášej se s mou vizí na nekonečném moři
jsme Božskými v říši těchto smyslů
každý pohyb je úskokem
zatímco předstíráme, že je nám to všechno jedno
zbav se obav, že si možná budeme cizí
já spíš cítím, že můžeme být zajedno
Prosím, zamiluj se do mě
Slyším zvuk měsíce dopadat
oddávej se jeho kouzlu
foukám do Tvé duše miláčku
hlubokou věčnost
Ztratila jsi chuť, nemysli, že je čas
odplavat z bezpečí těchto pláží
důvěřuj přílivu, vlny vědí kudy potečou
a nechtěj se tak hodně vzdálit
dojatí ve vlnách jsme se dříve necítili
dokud plujeme cestou ven z hlubin
prosím, zamiluj se do mě
prosím, zamiluj se do mě
prosím, do mě
BUTTERFLY´S DREAM (Motýlí sen)
Natahuji svoje rty přes tyhle ústa
natahuji svoje boky přes tenhle zástup
zvědavost nezná hranice
rád bych spal s celým městem
Přistižen mezi propařenými prostěradly
přichystal jsem si postel
a ona teď čeká
plná nadějí a plánů do budoucna
já jsem zatím doufal jen na naše dobrodružství na jednu noc
neudělám na ní s tím dojem, ó ne
neudělám na ní s tím dojem, ó ne
neudělám na ní s tím dojem, ó ne, ó ne
Trik není v tom být tak hezký
kdybych nebyl bohatý, neohlédli by se za mnou
zatímco jí líbám, chci její sestru
moje touha nemá konce
ručím za opravdovou lásku
držím jí něžně
celou dobu se jí dívám přes záda
neudělám na ní s tím dojem, ó ne
neudělám na ní s tím dojem, ó ne
neudělám na ní s tím dojem, ó ne, ó ne
Nekonečná touha, nekonečná lest
ona bude čekat s úsměvem
nekonečná touha, nekonečná lest
bude Tě houpat jako malé dítě
Volám SOS
já jsem člověk, ze kterého slzíš
volám SOS, všechno dopadlo špatně
polepšuju se a ona si kamsi odešla
volám SOS
já jsem člověk, ze kterého roníš slzy
volám SOS, co Ty víš?
jeden přijde a jiný odchází
Netvor je venku a číhá kolem
skupinka je venku, aby ho vystopovala a chytla
vhánějí ho dovnitř. Nebo uniká z jejich snů do jeho snů?
nemá kudy by se vrátil na pevnou zem
z jejich snu a do jeho snu
Nekonečná touha, nekonečná lest
ona bude čekat s úsměvem
nekonečná touha, nekonečná lest
bude Tě houpat jako malé dítě
bude Tě houpat jako malé dítě
bude Tě houpat jako malé dítě
Motýlí sny
motýlí sny
motýlí sny
motýlí sny
motýlí sny
motýlí sny
motýlí sny
Volám SOS
já jsem člověk, ze kterého slzíš
volám SOS, všechno dopadlo špatně
polepšuju se a ona kamsi odešla
volám SOS
já jsem člověk, ze kterého slzíš
volám SOS, co Ty víš?
jeden přijde a jiný odchází
volám SOS, volám SOS
volám SOS, volám SOS
STRANGER (Cizinec)
Láska přichází bez varování
ztratil jsem nad ní kontrolu
život mi klesá ve volném pádu
do nových světů
narodil jsem se svobodný, vězení na mě čeká
já mám klíč
svoboda není jednoduchá
když já jsem v roli bachaře
Jsem cizincem, co se propadnul v čase
jsem cizí na tyhle nové výšky
jsem cizí vůči svému starému životu
Miláčku, tohle je moje volání
láska nezná žádné hranice
zachraň mě, já se musím změnit
změnit se zvučně
utiš mě, Tvoje láska tryská
mít strach není dovoleno
drž mě, naše láska se vznáší
po těchto oblacích
Jsem cizincem, co se propadnul v čase
jsem cizí na tyhle nové výšky
jsem cizí vůči svému starému životu
Letím nebo padám?
svisle nebo dolů
osvoboď mě, já jsem zazděný
ztrácím se ve zvuku
ztrácím se ve zvuku
ztrácím se ve zvuku
ztrácím se ve zvuku
ztrácím se ve zvuku
ztrácím se ve zvuku
ztrácím se ve zvuku
HANDS IN THE RAIN (Ruce v dešti)
Dnes nemám žádnou naději
věnovanou lásku jsem odehnal
neměl jsem srdce ji přijmout
Zamknul jsem srdce, odevírám mysl
ona je moc vřelá, ochlazuju jí
začala si s líbáním
a pak jsem jí koštoval
Udělal jsem jídlo a dovedu si vyložit znamení
děti podusily učitele ve čtvrtek
donutili ho aby zbaštil svoje vlastní slova
je už přecpaný učením
Všechna moje světla spálila pojistku
vypnul jsem spínač, bydlím v Toontownu
žiju anebo se mi to zdá?
Všechno je v účelu válčení
hlava a srdce spolu do souboje
zvedni ruce a ještě dotkni se deště
prší a prší kovová přeháňka, a zase
všechno je v účelu vřavy a války
Je mi tak smutno vyplakal jsem potopu
všude kolem padají věžáky
já taky budu padat
kdyby to nebylo aspoň kvůli Tobě
Dláždím cestu, po které přijde prorok
ukážu Ti, z čeho je stvořená moje páteř
jóga má spoustu skrytých významů
Všechno je v účelu válčení
hlava a srdce spolu do souboje
zvedni ruce a ještě dotkni se deště
prší a prší kovový liják, a zase
všechno je v účelu vřavy a války
Jsem tak vysoký, pokoj je tak malý
bouchnul jsem se do hlavy, střecha mi z toho krvácí
udeřím pěstí přímo do stropu
Jsem jenom vysoký, já nejsem blázen
myslím, žes mi musela podsunout kokain
„číšníku zase si to laskavě odneste,
já jsem si objednával pouze falešnou bolest“
Všechno je v účelu válčení
hlava a srdce spolu do souboje
zvedni ruce a ještě dotkni se deště
prší a prší kovová sprcha, a zase
všechno je v účelu vřavy a války
Zvedni ruce a ještě dotýkej se deště
zvedni ruce a ještě dotýkej se deště
zvedni ruce a ještě dotýkej se deště
DANCE OF THE BAD ANGELS (Tanec darebných andělů)
Jaká je to prima projížďka
tak těžko se dá popsat
Tvůj přístav je tak malý
oceán je tak široký
toč kormidlem, toč kormidlem
jeď všude, kam se kráska točí
oddej se této vlně, která se sem valí
naváděcí prsty
začínají pátrat
zvyšují očekávání
zdvihají pokličku
show slábne
zajíždím hlouběji dovnitř
toužím se ztratit
ve Tvojí kůži
Jaký je to prima pocit pod hvězdami
moje tělo se otáčí z Venuše rovnou na Mars
teď nastane měření sil
mezi hlavou a mým srdcem
divím se, jak bujeli
tak daleko od sebe
jsem tak otřesený, chystám se vybuchnout
báje o líbajících princeznách
je ta, že je zakleli do ropuch
teď nastane válka
mezi sluncem a měsícem
dřív než se dohodnou, my budeme vyřazeni z akce
Ó Bože, prosím, vezmi si mě
jsem připraven na Nanebevzetí
kdybych jen věděl jak
dej mi křídla, dej mi křídla
teď jsem narazil do země
přijmi tuto krev a kosti
já musím zpátky domů
vidím sochu narůstajících křídel
tahle zpěvačka byla panna
dokud neotěhotněla
Bůh je láska, Bůh je láska
a já budu jejím milencem
toužím odejít ze světa v extázi
tancuj se mnou kolem tohoto ohně
tanec darebných andělů, kteří by rádi vyletěli ještě výš
Bůh je láska, Bůh je láska
a já budu jejím milencem
toužím odejít ze světa v extázi
HIT PARADE (Hitparáda)
Vědomky nosím cejch a korunu z trní
vědomky mě sestroj a rozeber mě
Já jsem svobodný
Ty můžeš být roztleskávačkou mojí hitparády
já jsem svobodný
já se tak cítím
Vědomky to polož a odejdi
vědomě je mi jedno, co si říkáš
Já jsem svobodný
Ty můžeš být roztleskávačkou mojí hitparády
já jsem svobodný
já se tak cítím
Všechny duchy (strašidla), všechny sny
má touha mě přemohla
našel jsem svůj klid
našel jsem svoje potřeby
nejsem už zpřetrhaný sen
postava úplně samotná
Vědomky jsem to udělal jinak
vědomky už zase nebudu obětovaný
Já jsem svobodný
Ty můžeš být roztleskávačkou mojí hitparády
já jsem svobodný
já se tak cítím
Ty mi neublížíš
Ty mi neublížíš
v mojí hitparádě
v mojí hitparádě
jako sága se SADA, páč Sadahzinia není to co kdysi pokrytec Saddám pro islám, haha
(Zpívej si a usměj se) SADAHZINIA & B.D. FOXMOOR
Existuje místo, kde si naše mladé životy odpočinou?
existuje místo, kde se dlouho zdrží jejich pokažená morálka?
jsou barvy, které vyčnívají z černé?
a jestli znáš nějakou, pak mi ukaž její směr
jsem na rozpacích a rozdělen do čtyř dílů
tohoto světa zapomnětlivého a tolik přecpaného učením
někteří jsou staří a někteří umírají při narození
jeden je v mém nitru, Ty také. Jsem Matrix obou!
všechno se utopilo v krvi a zachránily to lži
navinulo se to na cívku se zlatým vláknem a tisícem pout
opili se bez toho, aniž by si dali loka
k posvátné podstatě, protože si zpívali a smáli se
Proto ti říkám, abys přišel! Vezmi všechno úžasné v životě
abys vybojoval nazpátek časy, zpívej si a směj se
mluv s těmi, kdo se bojí, podívej se jim zpříma do očí
chraň si sluch a vzdaluj se od obtěžujících pokřiků
jestli pořád čmucháš krev z hodně míst tohoto světa
tak vymysli píseň, zpívej ji pro ty, kdo znají slova
já najdu soupeře a tajnou skrýš
když je jejich bídná duše zatěžuje v rozkladu
náš osud se chvěje, když mu zpíváme písně
a jestli si troufáme položit kytky na naše vlastní náhrobní kameny
na hloupé anděly já nikdy nepřestanu remcat
moji černí ďáblíci, ukradla jsem vám černou barvu
nazí králové, nazí proroci přitahují v pokušení
všemocná Božstva, aby jim dovolila ještě jednou obětovat
a my – tuláci – na celém světě
vymýšlíme kouzlo, a jestli nikdy nefunguje
nebude nám to vadit, řekni je to hloupost, nezdar, omyl
přidej se k nám, můžeš to vylepšit, zpívej si a směj se
pro hrdé vzory, co museli nespravedlivě jít po své cestě
já budu pořád stát na straně těch, kdož umírají
Pro Palestinu – tato slova: zpívej si a směj se
pro údolí smrti – tato slova: zpívej si a směj se
pro Balkán – tato slova: zpívej si a směj se
pro Kypr – tato slova: zpívej si a směj se
pro Ženevu – tato slova: zpívej si a směj se
pro Seattle – tato slova: zpívej si a směj se
pro bílé buňky – tato slova: zpívej si a směj se
pro mrtvé – tato slova: zpívej si a směj se
pro Markose – tato slova: zpívej si a směj se
pro Gándího – tato slova: zpívej si a směj se
pro Che Guevaru – tato slova: zpívej si a směj se
pro Martina Luthera Kinga – tato slova: zpívej si a směj se
pro našeho nepřítele – tato slova: zpívej si a směj se
pro našeho špehouna i klidně i blbého vrahouna – tato slova: zpívej si a směj se mu
pro náš sen – tato slova: zpívej si svůj zen a směj se
Zpívej dětem s rukama ve tvaru kříže
zpívej ženám s páskama černýma jako uhel
zpívej těm, kteří kopou krumpáčem do země zpocení
a těm, kteří se vysmáli lomcujícímu hněvu
zpívej snům, které si nikdy neprorazily svou cestu
a hrdinům, kteří zemřeli před prozrazením
pro všechny, které si lidský rozum nezvládne ani představit
polohy ostnatého drátu a oblohy
zpívej a nemožné najednou ustoupí
zpívej zemi, větru, vodě a ohni
místo pláče Tvůj smích v zájmu života
pro mě a pro sebe zpívej si dál a směj se
*
Od dětství mám rád vše, co křídla v přírodě má.
Jako kluk dělal jsem vše, co se dělat nemá,
a hlavně, toť se ví, jsem hledal pod stromy
holátka, spadlá z hnízd. Potají, v soukromí
své jizby v podkroví, jsem pečoval pak o ně.
Když ptáčci odrostli, hnízdili na balkóně,
v kleci, kde sehnali vždy něco na zoubek;
nejvíce ke mně lnul divoký holoubek:
nepoznám do smrti vztah věrnější a užší…
Snad proto rozumím si s každou plachou duší.
(Victor Hugo dne 12.4.1840)
*
Chudobka prosila běláska: – Přivoň ke mně!
Zdrž se tu!
Tvým domovem je vzduch, avšak mě brání země
v rozletu!
Přes rozdíl k sobě lnem uprostřed nedohledné
lučiny
a jsme si podobni jako pár poupat jedné
květiny.
Vítr však zavane – a zas tu osiřelá
pokvetu;
kéž bych tě provázet svou vůní aspoň směla
za letu!
Běda: tak daleko má vůně nedoletí…
Sbohem; ne,
nenuť mě: počkám tu, až soumrak do objetí
sevře mne.
Přilétáš, odlétáš; každý květ se jen třese
na tebe.
Dočkám se tě i já, jen co noc přežene se
přes nebe.
Neusnula bych však, kdybych ti nenabídla
nemožné:
dám ti své kořínky výměnou za tvá křídla!
Nu, což? Ne?
Jarní ideální mix, její šarmy a rošťáka Jirky
Máš ráda vůni lípy a jak chutná lotos
máš chuť stát se parádnice a vyvoláváš fotos
v komůrce šera vylouplá jarní alegorie vlivu
šeříky vládnou pro barvy, Ty odoláš negativu
láskou nevloudí se chybička úctou Tvojí záře
miliónová holka je výhoda odvážného samotáře
dva gramy hříchu věř jí mrňavá belgická pralinka
dva šťastné konce v moderním designu snad novinka
Kaplický měl zvítězit s přehledem frašku nad Prahou
veliký tvůrce, demokracii nejsnáze postaví představou
co jsou lidi schopní, co postaví, co Uchrání Logika
nejvyššího prolhanýho šmejda ať zazdí ledová magika
objev ♥ v labyrintu Světa a v centru svojí čepice
čím se naplní estetika Volno-myšlenkové tradice?
stará struktura předvádí výhru zanedbaných momentů
chceme zůstat nejmenší lovci pokladů a talentů?
Ne, Ty jakožto správná účetní mého účetního srdce
počítá „dal“ s „má dáti“ šance půjdou ruku v ruce
dobrá republika s dobrou vidinou dobré sny a činy
snad se někde vyskytnou nanovo vyhlídky zkušené Omladiny?
MADAM BUTTERFLY (UN BEL DI VEDREMO)
Operu od Pucciniho adaptoval Malcolm McLaren a Robby Kilgore. Texty opepřil Malcolm McLaren, Soprán zašvitořila Betty Ann White, Cho Cho San si zahrála skutečná Debbie Cole, Pinkertona si střihnul punkově neomalený kořen zázvoru a liška podšitá, Malcolm McLaren (RIP):
Pinkerton:
Zase znovu v Nagasaki
vzal jsem si za ženu Cho Cho San
tak se tehdy jmenovala
a když už jsem se stal jejím manželem
vracím se sem, abych ji navštívil
má údajně problém
má malou Cho Cho
Cho Cho San bylo její jméno
a tohle je její povídačka o utrpení
jdi s ní někam jinam Cho Cho
Cho Cho San:
Dneska je den, kdy chápu krásně
vidím mrňavou nitku kouře
kde modř z oblohy sousedí s oceánem
a loď se chystá pro vyplutí
Vždy když zpívám tuto píseň
vidím tečku na obzoru
jak se zvětšuje každou sekundou
září bílou barvou v mém směru
Kdo to vůbec může být na zemi?
přichází po cestě ke mně
Co bude říkat na zemi?
Mám běžet k němu nebo mám utéct?
Z rozmaru je to divné, přichází, aby mě ulovil
nohy mám ztuhlé, ale nedovolí mi
běžet za ním, to si netroufnu
Madam Butterfly nefoukej na to!
Ozývá se Butterfly, Madam Butterfly
takové jméno jsem od něj dřív slýchávala
je to můj chlap až do mého skonu
oh sladká Butterfly, tak sladká Butterfly
čeká na jeho návrat
věřím na tuhle lásku v písni
Pinkerton:
Jmenuji se Pinkerton
nadporučík Colonel Pinkerton! Sir
amerického vojenského loďstva
jsem drzej
oženil jsem se s americkou dívkou
ale vrátil jsem se, abych navštívil to staré Japonsko
tam kde bydlela ona, Cho Cho San
Cho Cho San:
Musím mít něco, čemu mohu věřit
můj pravej běloch, ten mi tu chybí
někdy brzy se opět ukáže
aby stopnul můj nervovej kolaps
Říkejte mi krávo! Říkejte mi hlupáčku!
ohýbám svůj šíp, ať usmrtí toho bůžka lásky
říkejte to se mnou
jeho návrat se uskuteční
věřím na tuhle lásku v písni
Ozývá se Butterfly, Madam Butterfly
takové jméno jsem od něj dřív slýchala
je to můj chlap až do mé smrti
oh sladká Butterfly, tak sladká Butterfly
čeká na jeho návrat
věřím na tuhle lásku v písni
Slaďounká sladká Butterfly
já ho slyším kokrhat věci v mdlobách
je mi stále sladkých šestnáct let
já ho jemně poškádlím
Cho Cho San:
Ozývá se Madam Butterfly
jeho anděl se odvážil hned z nebes
skrýt moji lásku na divných místech
pociťuji úzkost, že asi zemřu
Správně v jeho náručí a objetích
lehce mě líbá na řasy
nemám žádné právo to zpochybnit
nepochybuji – vůbec o tom nepochybuji
Říkejte mi krávo! Říkejte mi hlupáčku!
ohýbám svůj šíp, ať usmrtí toho bůžka lásky
mám víru, že se budu stále modlit
že můj opravdovej běloch je tu a že tu zůstane se mnou
Ozývá se Butterfly, Madam Butterfly
Butterfly, tak Butterfly, neboj se
já se vrátím, abych Ti otřel slzy
oh sladká Butterfly tak sladká Butterfly
čeká na mě
ano čekám na něj s neotřesitelnou důvěrou
že se ke mně vrátí
CARMEN (L´OISEAU REBELLE)
Z opery „Carmen“ od Bizeta zaznamenal do electro boogie boogie man Malcolm McLaren a Robby Kilgore. Texty opatřil Malcolm McLaren, Soprán náleží Valerii Walters, Carmen – Angie B. a Jose – Malcolm McLaren
Teďka na Broadwayi máte electro boogie rej
s tikotem erárních hodin na ulici sleduje to kámoš
mám zlatou hvězdu na zvukových i optických spotřebičích
holka si dává rande s rebelem na rohu 44. a 3. ulice
Musíte být drsoni!
Carmen ta je hotové zvířátko, nekontrolovatelná dračice!
Rebel zůstává vzadu, jako bych já nikdy nešla kolem
všichni mě chtějí, ale myslím spíš, že já chci jeho
je vzácností si ho naklonit, ale nikdo přede mnou neutíká pryč
asi jsem posedlá čertem, ale ve skutečnosti jsem skvělá včelí královna
Musíte být drsoni!
Ty jsi fakt posedlá čertem!
Ha ha, to já dobře vím
Takže víte co, musíte být drsoni!
Jako milionář si dopřeju všechno, na co mám chuť
ale existuje několik věcí, které se nedají za peníze koupit
jestli si mohu koupit tebe, tak tě nemá cenu milovat
lásku si nemohu koupit, tohle si myslím o otázce vlastnění
Musíte být drsoni!
Pokračujte a svlíkněte mě machři
José:
Ooh Carmen ty jsi vrchol všeho!
Jsem bezstarostná holka, chlapi mě za to zbožňují
budu chlastat, budu celé tělo točit, ale neopouštějte mě
pro mé kouzlo tady vyšlehnou plameny
a tvé srdce bude plesat z mého jména
José:
Ach jestli podlehnu na základě tvých vnad Carmen, řekni mi,
prosím řekni mi to, Carmen
Musíte být drsoni!
José:
Oh Carmen, zamiloval jsem se.
Musíš si mě vzít, Carmen!
Já chci být svobodná, abych milovala toho, kdo se mi líbí
José:
Takže už mě teda nemiluješ?
Miluji tě o dost míň než kdysi
José:
Oh Carmen, radši bych skončil v pekle
než v sedmém nebi s tebou!
LAURETTA (O MIO BABBINO CARO)
Z opery „Gianni Schicchi“ od pana Puccini zase adaptovala stejná jména electro punk hejbaček na jevišti. Soprán náleží Betty Ann White, Lauretta – Dianě Garisto a Ricky – Malcolmu McLarenovi…
Ricky:
Lauretto, můj neoblíbenější sen je,
že jsme se potkali první noc!
To když jsem žadonil o tvou pusu
Lauretta:
Jo, o mou první pusu
Ricky:
Tak bílou a třesoucí se a když jsi otočila hlavou,
bylo to jak v New Yorku, vypadalo to náramně
vášeň jako v ráji, vzpomínáš?
Lauretta:
Nebo jestli mě frajere odmítáš, oh frajírku
budu už navěky odepsaná
to je chlap, kterého si toužím vzít, bez něj skončí můj život kvést
Frajere, oh frajere! Frajere, oh frajere!
nebuď kruťas k ženám, které milují opravdově
Frajere, oh frajere! Frajere, oh frajere!
já byla tak blbá, že jsem neměla zájem a pustila tě
Frajere, oh frajere! Frajere, oh frajere!
proč tak proč musím umírat touhou?
Frajere, oh frajere! Frajere, oh frajere!
DEATH OF BUTTERFLY (TU, TU PICCOLO)
Z opery „Madam Butterfly“ od Pucciniho lehce zasahuje do těžce smutného konce nesmrtelné milenky Malcolm McLaren a Robby Kilgore. Textíkem se pochlubil Malcolm McLaren, sopránem Betty Ann White a Pinkertonem starý pinky pantérus Malcolm McLaren.
Pinkerton:
Uběhly tři roky a jsem zase
zpátky v Nagasaki, na zahradě Cho Cho.
Moje dobroto! Jsem tu s mojí americkou ženou, Katy.
Jejda! Katy má blízký vztah k dítěti Cho Cho.
Cho Cho, já ji nemohu porovnávat s Tebou, pořád jsem s ní ženat.
Vzpomínám si na kamaráda Sharplesse,
jak mě varoval, že jsem byl hulvát,
ale hodně jsem miloval Cho Cho, v době,
kdy jsem měl za ženu Katy.
Proč? Proč jsem se sem vracel?
Sakra! Přeju si už Suzuki, aby byla zticha
nechci tu být
nechci být nikde v tomto okolí
když jí řeknou Cho Cho San, že jsem si našel jinou lásku
vím, že jsem tentokrát udělal osudovou chybu
Sharpless mě varoval a já jsem na něj nedal
jak to tu jen mohu vydržet na zemi
když smrt teď naplňuje ovzduší
pamatuju si jen jedinou věc, a to snubní prstýnek
Sbohem Cho Cho San! Sbohem!
poznamenala mi můj odchod navždy
počítám ustálený proces dní a hodin
a teď jsou v téhle místnosti jen mrtvé květiny
tak sbohem Cho Cho San! Sbohem!
http://www.youtube.com/watch?v=SBPpy_SVV_0
Sir Mix A Lot – „Posse On Broadway“
GEORGE GERSHWIN
☼ 26.9.1898 NEW YORK, BROOKLYN ♂ 11.7.1937 BEVERLY HILLS
HOLLYWOOD: 1937
Když jedna z největších filmových společností RKO ohlásila na duben 1937 premiéru nového muzikálu Shall We Dance?, soustředil se k této události takřka veškerý zájem filmového impéria. Celý Hollywood a s ním milióny natěšených diváků ve všech koutech planety očekávali nový bijáček nejslavnějšího tanečního páru Fred Astaire – Ginger Rogersová s napětím, přestože samotný scénário nesliboval nic jiného než další z možných variant v minulosti už mnohdy obehraného milostného románku. Astaire, tentokrát v roli tanečníka Ruského baletu Pjotrova Ivanoviče, se v něm během zaoceánské plavby k americkým břehům seznámí s půvabnou krasotinkou a revuální tanečnicí Lindou, aby posléze oba dorazili přes různá úskalí k branám manželství, když už je předtím senzace nenasytní žraloci ve vodách americké žurnalistiky sezdali alespoň na stránkách svých nedočkavých listů. Po kasovním úspěchu předchozího filmu dvojky správných vibrací s pracovním názvem Svět valčíku se ovšem diváci těšili na své oblíbence tím spíše, že k jejich dřívějším hudebním kolegům Irvingu Berlinovi, Jerome Karnovi, Cole Porterovi a Victoru Youmansovi přibyl ve filmu poprvé další z mohykánů Broadwaye, skladatel Rapsodie v modrém nátěru a dokonce autor opravdové opery, génius pro dámské přirození, Géčko, tedy George zvaný Gershwin. A výhra je win v zakončení, čili happy end u jeho last name. Víte, co znamená doslovně gertcha? Pchá, ale jděte…
V okamžiku, kdy nový film začal dobývat plátna biásků na celém širokánském světě (v Československu byl distribuován pod názvem Smím prosit?), dokončoval Gershwin zatím v Hollywoodu další zakázku pro RKO, kvůli které opustil před rokem New York, veliké jablíčko, a usadil se společně s bratrem Irou, jinak kmenovým textařem svých nevtíravých písniček, v Kalifornské krajince. V chystaném filmovém přepisu humoristického románu P. G. Wodehouse A Dassel In Distress (Nevěsta je na rozpacích, s kým je lépe pomýšleti na plodnou budoucnost?) se měl Astaire po pětileté sérii filmů s Rogersovou objevit poprvé s jinou partnerkou, mladinkou Angličankou Joan Fontaine. Také pro tento film vysypal jakoby z rukávu další ze svých nezapomenutelných exhibic melodií včetně evergreens A Foggy Day a Nice Work you can get it. Do třetice začal neúnavný skladatel souběžně něžně pracovat na velké taneční revui The Goldwyn Follies pro jednoho z největších konkurentů RKO Samuela Goldwyna s hvězdným obsazením v čele se slavnou primabalerínou Verou Zorinovou.
Gershwin byl na vrcholu svých tvůrčích sil a stačil tyto zakázky zvládat současně s bohatou aktivitou klavírního virtuóza a nad jiné povolaného interpreta vlastních koncertních děl. Když dva měsíce před ohlášenou premiérou filmu Smím prosit? hrál v Los Angeles svůj Klavírní koncert F dur, kromě dirigenta Alexe Smallense a několik členů tamního filharmonického orchestru si sotva někdo povšiml několikavteřinového okénka – pomlky v sólovém partu. „Náhle jsem jakoby ztratil pojem o čase, ó to moje vědomí K.O.,“ omlouval se přizpůsobeným tónem Gershwin po koncertě Smallensovi. „Chvíli jsem vůbec neměl ponětí, co se to se mnou děje, kde zrovna jsem a co dělám… Když jsem znovu přišel k sobě, měl jsem takový divný pocit: pronásledoval mě zápach spálené gumy“??? „Jistě to nebylo příjemné, Georgesi, ale nic tak děsného se nestalo. Hlavně, že vše dobře dopadlo,“ konejšil vyvedeného kolegu z míry Gershwina dirigent.
O tři měsíce později zažil Gershwin tentýž pocit znovu u moře. Koncem června, kdy jej už vytrvale pronásledovaly bolesti hlavy se konečně podrobil zákroku lékařského vyšetření. Konzilium specialistů však v zásadě neshledalo nic vážného a jeho trable připisovalo únavě z přehnaného přepracování. Když bolesti hlavy ani chvilkové ztráty paměti stále nedávaly pokoj, odstěhoval se nadobro 4. července na radu svého psychoanalytika z domu (patogenní negativní zóny), který obýval společně s bratrem a jenž se během jejich kalifornského pobytu stal dočasným útočištěm pro party se smetánkou TOP ten Hollywoodů. Voodoo nikoli. Azyl našel v opuštěné vile textaře E. Y. Harburga, dávného bratrova spolužáka a pozdějšího autora proslulých muzikálů včetně Divotvorného hrnce, který načas odjel na východ zkusit štěstí v New Yorku. Po pěti dnech nalezli Gershwina v bezvědomí na prahu ložnice a koupelny a převezli jej na exkluzivní soukromou kliniku Pod libanonskými cedry. Sotva čtrnáct dní po prvním vyšetření objevili nyní neurochirurgové u skladatele mozkový nádor. Po sakra komplikované pětihodinové operaci převezli pacienta ve tři hodiny ranního času 11. července 1937 zpět do jeho nemocničního pokoje. Skonal o sedm hodin později, aniž znovu nabyl vědomí. Skladateli, který proslavil hudební Ameriku jako nikdo jiný, bylo prosím pěkně tehdy necelých devětatřicet let!
NA PIANO SNADNO A RYCHLE, CHCE TO JENOM CHTÍT ROZPUMPOVAT CVIK
Gershwinův život měl v nejednom ohledu podobu pohádkového story bez okras o chudém synkovi, který došel slávy, cti a bohatství díky blízkosti Amerického snu. Jeho rodiče – ševcovského tovaryše Morice Geršovice a Rozu Bruskinovou skutečně až z Petěrburgu v úprku před nehorázným nástupem bídy a utrpení – nepřivedla do Nového světa za velkou louží ani tak vidina pohádkových bankovních kont, jako přeci jen o poznání lepší life style než to, co jim a jejich židovským souvěrcům garantovalo zaostalé Rusko. Rok po svatbě se jim v newyorském Brooklynu narodil první syn Isræl, který si později zkrátil jméno na Ira. Také George, který přišel do hnízdečka na svět úderem 26. září 1898, měl v matrice zapsáno jiné jméno – Jacob. Později k nim přibyl ještě další – syn Arthur a dcerka Frances.
Když se rodiče trochu zmohli a koupili Irovi pianino, šokoval je tehdy dvanáctiletý capart George tím, že okamžitě zasedl ke klávesám a zabrnkal jim všechny aktuální oblíbené šlágry, ano, byla to pro něj vyložená brnkačka. Nikdo v rodině neměl ani ponětí, že George už nějakou dobu trávil každou volnou chvilku u mladšího kamaráda ze sousedství Maxe Rosenzweiga, pozdějšího známého houslového virtuóza Maxe Rosena a s trochou jeho pomoci a díky obdařené hravé emoci se naučil kouzlit úsměvy na klavírní princip. Teprve poté začal George s řádnou lekcí playtime, až posléze zakotvil u výtečného pedanta pedagoga Charlese Hambitzera, který rozpoznal jeho talent.
Hudba záhy naplnila veškerý Gershwinův život. Během studií u Hambitzera opustil totiž obchodní školu a začal se jí věnovat čistě profesionálně. Music manovi bylo tehdy nějakých patnáct a právě tolik dolarů dostával týdně, když nastoupil k činu jako „song plugger“ v Remickově hudebním vydavatelství. Už tehdy ovšem Gershwin pošilhával po kariéře skladatele a když jeho šéfové neměli pro autorské ambice dostatek pochopení a přátelských argumentací, obrátil se jednoduše na konkurenční podnik Harryho von Tilzera, kde v roce 1916 vyšla tiskem jeho prvotinka, píseň, za níž inkasoval jen srandovních 5 babek. Zakrátko se jedna z dalších písní osmnáctiletého skladatele – Making of a Girl – dočkala i veřejného provedení v Passing Suite of 1916, uváděné producentskými velmoži brothers Shuberts v Newyorské Zimní zahradě. Když se dostavil pro vytoužené autorské tantiémy, čekalo na něj už 7 dolarů, to bylo tedy lepší dýžko. Největší zdroj tehdejších Gershwinových příjmů nakonec představovaly dvaceti až třicetidolarové sumičky, které pobíral za své klavírní nahrávky od výrobců mechanických válečků. Mnohé z nich se později staly sběratelskými raritami, o jiných – natočených pod nejrůznějšími přezdívkami – dodnes nemáme jistotu, že je nahrál právě jen Gershwin.
BROADWAY, ZELENÝ LUČIŠTNÍK A POLITICKÝ MUZIKÁL
Gershwin, který se po odchodu z Remickova vydavatelství na jaře 1917 živil na střídačku jako barový střízlivý pianista a doprovod zpěváků, upnul veškeré úsilí na jedinou metu vpřed. Tu pro něj představovala Broadway jako pro našeho kujóna Jirku Voskovce po válce i během 2. světové války. Broadway se mohla pyšnit tím, že fungovala jako centrum revuálních divadel. Do roku 1933 vytvořil přes dvě desítky revuí, rozuměj hudebních blbinek a komedií, neřkuli muzikálů, z jejichž jednotlivých písní se příznivci populární muziky i jazzu otřásají dodnes spokojeni.
Broadwayské úspěchy vynesly pětadvacetiletému skladateli také první zahraniční zakázku, když u něho producenti londýnského divadla Empire objednali hudbu k Duhové revui. Ačkoli zde později Gershwin sklízel ovace především s díly komponovanými původně pro potřeby Broadwaye, zůstává tato první anglická premiéra revue s jeho hudbou památná minimálně proto, že mezi jejími libretisty byl také jeden mlaďoch, který si už zanedlouho vydobyl renomé jako autor Zeleného lučištníka, Žluté masky a dalších detektivních románů – zachmuřený pán s pohledem snílka, Edgar Wallace.
Gershwinova spolupráce s broadwayskými hudebními kabarety dobré nálady kulminovala začátkem 30. let trojicí satirických muzikálů Strike Up The Band, Of Thee I sing a Let ´Em Eat Cake. Všechny byly výsledkem týmu spolehlivých dramatiků George S. Kaufmana a Morrieho Ryskinda s Gershwinovým bratrem Irou v úloze autora zpěvných textů. Na místo tradičních muzikálových motivů s cukerínovou příchutí uvedly na jeviště hrdiny, které Amerika sama dobře znala z dřívějška. Figurovali mezi nimi nelítostní captains of industry, bránící své výrobky zuby nehty před zahraniční konkurencí vysokými cly i přípravami na válku, kongresmani, členové Nejvyššího soudu, kandidáti na prezidentskou židli, jakož i královny krásy a přebornice ve smažení kukuřičných placek, patřící k obvyklé pochutině v zákulisí amerických volebních kampaní, kterým nechybí chytrost, ani žert, ani tah na branku. Z plyšových sedadel a lóží broadwayských divadel, kam se až doposud chodilo jenom výhradně za nezávaznými funny times, hleděli najednou diváci zvědavými kukadly na jeviště, proměněné v nastavené zrcadlo, které odráželo všechny neduhy tehdejší Hooverovy vlády. Krutovlády? Jistěže pro chudé většiny i utiskované menšiny v Americe. Nejúspěšnější z těchto vyloženě politických Gershwinových muzikálů – Of Thee I sing – se počtem 441 repríz (za rozumné vstupné) zařadil k nejdéle uváděným hrám.
RAPSODIE V MODRÉM NÁTĚRU, KOUKNI A NEODBÍHEJ OD TÉMATU
V době, kdy Gershwin se svými libretisty nejspíš nevědomky navázali na angažované epické hudební divadlo brechtovsko–weillovského typu, znal ovšem už skladatelovo jméno celý kulturní svět nazpamět. Zasloužila se o to jediná skladba, dodnes nejrotovanější z celého jeho díla, v níž se až do té doby autor písňových odrhovaček vyjádřil formou instrumentálního koncertního kusu. Partitura Rhapsody in Blue, jak Gershwin své masterpiece nazval na Irovu radu, nebyla však pouhým odleskem hudby velkých evropských skladatelů, kterou Gershwin poznal za svých studií u Hambitzera a Kilenye. V jejích chromaticky zvrásněných melodiích s blues nadstandardně aktuálních vyhrávek a temperamentních rytmech si jakoby lisztovská tradice romanticky rozechvělých rapsódií podávala ruce s tím, co přineslo 20. století nového: s jazzem a s Broadwayí, ale také s klaksony automobilových vehiklů, které po ní uháněly v záři tisíců blikátek (žárovek) z pouličního osvícení i z rozměrných reklam a poutačů, nastražených na fasádách železobetonových mrakodrapů, kam ten svět jednou až dospěje, až dospěje, to se ptám?
Premiéra Rapsodie se uskutečnila v lednu 1924 v Aeolian Hall na newyorské 43rd street v provedení orchestru tehdejšího „kinga jazzu“ Paula Whitemana za nemalého přispění aranžéra Freda Grofého. U klavíru seděl samotný skladatel, zatímco v hledišti okouněli s napětím na jeho výkon i skladbu profláklí dirigenti Leopold Stokowski a Walter Damrosch, skladatel Sergej Rachmaninov či koncertní virtuozové Mischa Elman, Jascha Heifetz, Fritz Kreisler a Gerschwinův švára Leopold Godowsky. Jakkoli se nenaplnila přemrštěná prognóza od amerických kritiků, kteří ve svém patriotickém zanícení stavěli Gershwinovu Rapsodii nad Stravinského Svěcení jara a jejího autora umístili na piedestal moderní show a ♫ skočné hudby před Schönberga či Milhauda, vydobyla si – obdobně k dalším skladatelovým dílům této série, jakými jsou Klavírní koncert nebo ušlechtilá symfonická báseň L´Americano v Paris – pevné místo v koncertním repertoáru a dosud zůstává platnou hitovkou z období námluv jazzu a vážné hudby.
PORGY & BESS
Po vítězství na Broadwayi a dobytí oficiálních koncertních síní se měl Gershwin do třetice zapsat do dějin současné americké hudby v oboru, kde byl prakticky bez předchůdců – jako tvůrce národní americké opery. Námět nalezl z románové novely DuBose Heywarda Porgy, která zachycovala černošské obyvatele nuzné čtvrti Catfish Row spisovatelova rodného Charlestownu. Jejich peripetie s řadou nenadálých zvratů (breaků), kdy v jediné sekundě zmařený život nezachráníš a to přináší jinému nenadálé štígro či běsnící přírodní cyklóny, poznamenávají natrvalo lidské pohnuté osudy, vábily Gershwina svým nevídaným koloritem i tragikomickým podtextem, ve kterém podvědomě spatřoval obraz situace amerických mouřenínů. Po devíti letech korespondence s autorem knihy, téměř roce komponování, během něhož strávil několik měsíců mezi černochy v jakémsi zapadlém koutě Jižní Karolíny v podobně primitivní chatrči na mořském pobřeží, v jakých bydleli Heywardovi rybáři, narkomaniaci a žebráci z Catfish Row, ano, netřeba je potkávat frekventovaně, po dalších osmi měsících vyplněných každodenní prací nad odpovídající instrumentací díla a šesti týdnech zkoušení včetně zkušebního představení v Bostonu, dorazili konečně společní Heywardovi a Gershwinovi heroes 10. října 1935 do newyorského divadla Alvin. Režie se ujal známý kvítko Rouben Mamoulian, někdejší odchovanec Stravinského, který už osm let předtím nastudoval první činoherní dramatizaci Heywardova románu.
Po ovacích premiérového publika, složeného ze skladatelových friends, fans a také nezbytných snobů a primadon, vyšly novinové kritiky, které operu nemilosrdně haněly. Zklamaný Gershwin se marně utěšoval tím, že se udržela na programu přes čtyři měsíce. Vypočítal, že v podmínkách svatostánku americké opery – v Metropolitní, kde jednotlivé inscenace klasického repertoáru dosahovaly v průměru tak šesti repríz za sezónu, by při stejném postupu dávali jeho dílko Porgy & Bess dvě stě let. Skutečné světové proslulosti svého PRŮKOPNICKÉHO i nejmilovanějšího díla, potvrzené triumfálním turné černošského (vždy cool připraveného) ansámblu Everyman Opery devětadvaceti zeměmi Evropy, Latino Ameriky, ale i rodné Afriky pro černé kolegy, během něhož se v únoru 1956 hrála Porgy & Bess také v Praze, se skladatel už nedožil a netěšil.
Když před tolika lety usměvavý hošík z Brooklynu na opačném konci Ameriky zemřel, dostalo se mu vzácného ocenění z pera jedné z největších persón moderního šmaku hudby Arnolda Schönberga, ačkoli jeho vlastní dílo bylo takřka ve všem protipólem tvorby Gershwinovy: „Hudba mu byla vzácným vzduchem, který tak rád dýchal, potravou, kterou si zpříjemňoval den, nápojem, který jej posiloval v energické shodě s vegetací kolem něj. Bezprostřednost takovéhoto umění je dána jenom velkým mužům planety a není pochyb, že Gershwin byl velkým skladatelem. To, čeho dosáhl, nebylo jenom ku prospěchu americké národní hudbě, ale byl to příspěvek do národního bohatství bez rozdílů nějakých původů ve světě her a prožitků.“
| 
